Děkuji za sdílení příběhu p. Voříškové.

Ta otázka, co bude po smrti (t.j. po konci našeho pozemského putování), stejně tak jako to, jak bychom si přáli, aby naši pozůstalí naložili s našimi ostatky, a podobné úvahy na toto téma, jsou a stále budou pro většinu z nás velmi živé a aktuální.

Vnímám pozemskou smrt jako přerod, snad jakýsi přechod naší duše do jiných dimenzí, a tedy její pokračování ve zcela jiných, nám samozřejmě neznámých podmínkách. Ano, jde o definitivní konec existence našeho těla, avšak nikoli naší duše.

Samozřejmě je však odchod našeho blízkého z tohoto světa velice bolestivý a těžce a dlouho se s ním vyrovnáváme. Ovšem vědomí toho, že skončila pouze jedna etapa jeho života, aby se otevřela jiná, nám vzdálená, protože nepoznaná, přece jen člověku umožní lépe se na pozemskou smrt nejen připravit, ale také se s ní vyrovnat a unést ji, týká-li se našeho milovaného, již zemřelého.

Hodně mi v tomto pomáhá sama příroda, kde ve všem, co mne obklopuje (ptáci a jejich zpěv, zvířata, šumění stromů, pohled na jasnou noční oblohu atd.), cítím své drahé, milované blízké, kteří již svou pozemskou cestu ukončili. Avšak i tak mi mí nejmilovanější chybí, a to velice moc...

S diky za krásný komentář, vážený pane Chmelíku.

+ Tobě a paní Voříškové. Krásnou neděli.

Posílám srdečný pozdrav, Miroslave.

..... toť otázka (!?),- víra, v nový život po životě, po tisíciletí zaměstnává mysl každého člověka, s čímž nakonec úzce souvisí i odpověď na danou otázku!,- ...... tam, kde jsem prožil nejkrásnější chvíle pozemského života, kde (čím a kým) jsem byl okouzlen, milován,- tam, kde jsem se cítil neskonale šťastný!

Ano...

Horst to vyjádřil i za mě

Ne každý člověk má odvahu si vzít na ty poslední chvíle umírajícího domu ale když vše skončí tak se dostaví dobrý pocit z toho, že se stihl rozloučit. Tak jsem to měla se sestrou a na ty chvíle loučení doteď vzpomínám. A naopak mě umřela hodně blízká osoba před měsícem bez varování během pár minut a to je dost kruté. ..Také jsme měli s manželem nápady se dát až to přijde vysypat někam do moře, realita potom byla ta, že po smrti sestry jsme si koupili hned vedle ní hrob na Lesním hřbitově, přenesli tam rodiče a vlastně tam budeme všichni hezky pohromadě. A kdo ví jaký je posmrtný život, třeba tam bude veselo A do toho srnky, ptáčci...

Ano, Lesní hřbitov je krásné místo .....

To bylo krásné, a vůbec ne smutné. Děkuji Vám, paní Voříšková, za text. a pane Tomáši, za pěknou ilustraci. A ode mne malá, trošku bizarní poznámka: Volala mi nedávno sestra z Hodonína, , že tragicky zahynul jejich známý z blízké vesnice. Byl vinař - a kdy šel do sklepa pro víno, nešťastnou náhodou spadl ze schodů.. Jeho paní a synové si vzpomněli, že se často zmiňoval o tom, že kdyby náhodou zemřel, přál by si, aby jeho popel byl rozptýlen v moři. Byl ale realista. Hovořil často o tom, že kvůli tomu nemusí jezdit až k moři, postačí, když jeho popel vysypou do Dunaje. ten se vlévá do moře, a tím se jeho přání plní. Stalo se tak. Rodina zajela do Bratislavy, tam z mostu obřadně vysypali popel do Dunaje, a možná dnes, asi po dvou měsících, se Vlastíkovo í bylo splnnilo. (To, co jsem napsala, je svatá pravda). Krásný den.

...se Vlastíkovo přání splnilo... Díky.

Hezké a dojemné. Můj táta mě pohřeb na moje narozeniny, stejná situace, nebyl jiný termín, jen mi bylo o 19 let míň.

Mě je jedno, kde skončí můj popel, ale vím, co chci napsat na parte. Nesnáším nasládlé verše nebo "Opustila nás naše předrahá..." a miluju Vánoční koledu od Dickense, takže na mém parte bude "Ať je mrtvá do čista nebo do tuha, je zkrátka po ní a tím to hasne."

Jak já Vám rozumím!

Tome, to je síla Hezký průběh nedělní!

přesně, skutečná síla nikoliv tvrdost. V úctě díky.